Jdi na obsah Jdi na menu
 


Plavba na La Manche 2000

1. 12. 2009

Plavba v kanále La Manche - 2000

Náš katamaran HOKULEA je zatím zvyklý plout na sever.. Ale chtěli jsme si ten "sever" zpříjemnit aspoň částečnou plavbou na jih. Začalo to v Libštátě po přednášce Ládi Veselého, který poutavě vyprávěl o cestě na Scilly. Tento cíl nás drží už 3 roky a nyní to je již druhý pokus o jeho dobytí.

Na plavbu jsme měli naplánováno celkem 6 týdnů. Jako přiblíženi k moři jsme zvolili opět cestu po vlastní ose na motor po řekách a kanálech až do Rotterdamu. Na to jsme spotřebovali 10 dní plavby. Na vlastní plavbu po moři k cíli jsme plánovali celkem 3 týdny. Za příznivého počasí by to mohlo vyjít, ale osud a Neptun byli jiného mínění. První den vyplutí na moře jsme bojovali se silným protivětrem a proudy. Posádka to snášela statečně, děvčata se celou noc klátila na palubě jako pytle. Usoudili jsme nelámat to přes vlny, tak jsme se na chvíli (byly z toho 3 dny) usadili v malém holandském přístavu Stellendam. I tam se našli Češi v podobě cyklovýpravy, nebo paní Dagmar z německé motorové lodě. Když viděla naší zdánlivě křehkou loď, tak nás ohlásila všem pobřežním hlídkám a dala nám na ně mobilní čísla, když jsme ještě neměli vysílačku.

Vítr se otočil a můžeme vyplout. Podle průmyslové Francie hurá na La Manche. Do Doveru jsme dopluli po celonoční plavbě nakonec na motor. Na prohlídku pevniny bylo krásné počasí. Dále jsme se loudali podle bílých skal - Sedm sester. Přímo azurová pohoda. Tady přišla vhod bábovka vytvořená od Andulky v pečence na vařiči. Za krásného západu slunce jsme vpluli do Solenta kolem ostrova Wight a čekala nás noční plavba s náročnou navigací. Vítr zesílil a hledali jsme vjezd do přístavu Lymington podle polohy z GPS a směrových světel. Kanál byl úzký a klikatý a do přístavu jsme se za tmy neodvážili. A dobře jsme udělali, byl nabitý snad tisícovkou jachet což bylo velké překvapeni na tak malé město. V přístavu jsme konečně za dobrou cenu koupili vysílačku, která je pro bezpečnou plavbu důležitá. A honem dál podle pobřeží. Stále musíme kalkulovat vítr s proudem. Nevyhnuli jsme se divokému vlnění kolem majáku, kde se střetl vítr s proti proudem - ani kamera se nedala udržet v klidu. A je tu Torquay, krásné přímořské lázně s úžasnou výsadbou květin, palmy a stále krásné počasí. Ještě krátký výlet "dvoupatrákem" do sousedního Brightonu, abychom viděli kousek z vnitrozemí hostitelů. Rozvažujeme, zda dosáhneme plánovaného cíle. Vítr se má brzy otočit. Tak volíme přeplavbu kanálu k Francii. Jde to pomalu, hlavně přes plavební dráhu, kde je třeba maximální ostražitost. O půlnoci, jako strašidelná Siréna, dává o sobě vědět plavební bóje. Ležím v kóji, moře je klidné a najednou slyším nejistý hlas na palubě "Asi jsme se ztratili". Přemýšlím, to přeci není možné u bóje. Dálnice na GPS si dělá co chce. Slabý vítr a mořský proud si s námi pohrávají. "Teď musíte podle kompasu", volám nahoru na palubu. Podařilo se, Siréna je za námi. Dopoledne dosahujeme ostrov Guernsey, vplouváme do přístavu St. Peterport. Provoz je jak na křižovatce a svítí červená a proti nám lodě. Nemůžeme se otočit, v přístavu jsme neobratní a tak nás přístavní čluny vzaly za špice a pohodlně vytlačily. Situace je nejasná, tak zůstáváme na čekacím molu a zadarmo. Po prohlídce pevnosti a města opouštíme následující den ostrov. Vítr je příznivého směru a vede nás na severovýchod mezi ostrovy a pevninu. Musíme překonávat dost silný proti proud a vlněni, ale potom se nám moře odměnilo nádhernou plavbou podle břehů Francie. Zvažujeme, zda neudělat mezipřistání, ale je škoda nevyužít příznivého větru. Tak nastavujeme noc. Počasí úžasné, před námi a za námi azuro, nalevo oblak nad Anglií, vpravo oblak nad Francií. Ale v nejužším místě kanálu se to od severu chmuří a vlevo je blízko plavební dráha s nepřetržitým provozem lodí. Pro jistotu snižujeme plochu plachet. Začíná se blýskat. Jsme napjati, nevíme co můžeme očekávat. Vítr utichl, je klid před bouři. Ještě nás trochu táhne proud, tak mu ještě pomůžeme motorem, abychom opustili úzký prostor. Je to dobré, bouřka se přemístila jinam a vítr nás opět postrkuje. Je ráno, ale ouha, pozoruji za lodi divné vlnění a už to drncá. Co to, tak daleko od břehu. Pícháme bidlem, málo vody, je tu podmořská lavice. Koukám do mapy, podle polohy GPS - je to jasné a nemělo se to stát. Z mapy do mapy chybělo 6 mil vzdálenosti. Ale moře je klidné, tak se daří s motorem vymanévrovat. Máme s tímto zkušenosti - když sestoupíme do vody, loď se odlehčí, ještě ji trochu nadneseme a vytlačíme z mělčiny. Blíží se poslední den plavby, ještě se stačíme koupelí rozloučit s mořem a s barevným západem slunce plujeme proti odlivu do přístavu Stellendam. Necháme na sebe působit poslední paprsky a vzpomínáme na minulé dny - i když je na moři všechno v pohybu, bylo to krásné, plavbě zdar. Zde nás také opouští jeden člen posádky. Hanka musí volit pro cestu domů rychlejší způsob dopravy.

Další den jedeme ještě na plachty líně po jezeru asi 40 km. Na konci sklápíme stěžeň - začnou mosty. Tady nás chytila pěkná bouřka a pořádný lijavec, jako by věděl, že potřebujeme odsolit. Dál je to po řece Maas, je to tepna pro rekreační sport. Po pravé straně míjíme krásné holandské městečko s přístavem, dřevěným zvedacím mostem a větrným mlýnem, ale my plujeme dál. Později toho litujeme, bylo na řece jediné. Cestou potřebujeme hlavně benzin a to hodně. Až vyrazíme na Rýn proti proudu, tak to bude boj. Natankovat se podařilo. Musíme překonat 70 km řeky a teprve potom můžeme vplout do klidného kanálu. Provoz lodí je skutečně velmi silný, plují všemi směry a my musíme sledovat "plácačky", kterým bokem nás budou míjet. Snažíme se vyjíždět duny, kde je menší proud, ale taky mělčeji, je to riskantní. Zvládli jsme to.

Konečně opouštíme Rýn a to s bouřkou a deštěm. Vysvitlo slunce a koukáme s údivem - jedna duha na obloze a druhá kolem lodě a pluje s námi. V kanálech je to poklidné, je tu starost hlavně sehnat benzín a na noc vhodné kotviště. Riziko je v plavebních komorách. Za velkými loděmi je třeba hlavně zachovat odstup, než se uvážou na kruhy a vypnou motory. Na naši nedočkavost doplatila v jedné komoře naše špička. Vysílačka je velmi dobrá na domluvu o komorování. Ještě úžasné lodní zdvihadlo Rottensee a už jsme na Labi a opět boj proti proudu. Cestou nechyběla ani závada - přetržené kormidelní lanko, ale měli jsme trochu štěstí, stalo se to při vplutí do klidného malého přístávku, když jsme pátrali po dalším zdroji pohonných hmot. Tlačil nás však čas, provizorně bylo vše rychle opraveno. Možnosti k zakotveni na Labi nejsou četné a my jsme proto spěchali do příjemného drážďanského sportovního klubu, kam jsme nakonec dorazili téměř po paměti za silného šera. V Drážďanech jsme naložili kamarády i s koly a ocenili prostor na palubě.

Plavba zpět od moře do Prahy vzala 14 dní. Obdiv patři zejména lodnímu motoru Tohatsu 15 HP. Vše spolehlivě vydržel a stále vypadá jako nový. Z plánovaného času jsme ušetřili jeden den a všechny nástrahy přírody jsme zdárně překonali. Máme krásné vzpomínky, na které nikdy nezapomeneme.

 

Kapitán Jarda Abramčuk

 

Nyní dávám prostor posádce, aby vylíčila svoje dojmy z plavby :

Plavba očima laika

(Hanka Novosadová na plachetnici Hokulea)

Pozvání zúčastnit se plavby dostal můj manžel. Ten, na rozdíl ode mne, měl již jisté jachtařské zkušenosti, ale byl však v době plavby nepostradatelný ve své firmě. Posádka lodi Hokulea se tvářila, že jí nevadí, že jsem naprostý námořní analfabet, důležité je prý to, že umím plavat, snáším lidi a v neposlední řadě bych mohla být k něčemu dobrá díky znalosti angličtiny. Toho jsem se také držela. Rozhodla jsem se, že budu posádce dělat "jazyka" - tedy osobu určenou pro styk s domorodci, nebudu vyvolávat konflikty a také jsem si myslela, že si i trochu zaplavu. To poslední byl zpočátku téměř nesplnitelný sen. Nepatřím mezi otužilce a navíc nejsem zvyklá si před koupelí v moři svlékat Iyžařskou bundu, kulicha, rukavice a spoustu dalších vrstev.

Moje plavba začala v Rotterdamu. Celé dva dny před vyplutím, které jsem v tomto krásném městě strávila, jsem s obavami pozorovala Rýn - široký, rozbouřený a plný velkých lodí. První malé plavidlo, které jsem na jeho hladině uviděla, byla připlouvající Hokulea. Měla jsem ovšem ze shledání velkou radost. Katamaran pro mne znamenal byt, stravu a dobrou společnost na příští tři týdny. A také dobrodružství. To bylo jasné hlavně ze zpráv o počasí. Severní moře vítalo svého nováčka silným západním větrem, občasným deštěm, teplotami okolo 10 stupňů a dvoumetrovými vlnami.

Po opuštění relativního bezpečí rotterdamského přístavu, kde nás ještě loď pobřežní hlídky varovala před nepříznivými podmínkami venku na moři a podivovala se jak našemu plavidlu, tak jejímu omezenému technickému vybavení, jsem se rozhodla, že mi nezbývá jiná možnost než věřit jak lodi, tak zkušenostem posádky. To mě psychicky posílilo pro první dva obtížné úseky plavby. Také jsem pochopila, že tento způsob cestování přináší mnohá překvapení. Cíl cesty je třeba průběžně korigovat podle síly a směru větru, člověk se podívá do míst, jejichž návštěvu by jinak nikdy neplánoval - a to opět v závislosti na povětrnostních podmínkách. Tak si naše posádka zřídila přímořské lázně v holandském Stellendamu, kde jsme tři dny čekali na změnu počasí. Další část plavby jsem si již díky umírněnému počasí začala postupně užívat. Vítr se bohužel utišil natolik, že jsme si průmyslovou zónu na pobřeží Francie, posádkou přezdívanou "Ostrava", prohlíželi téměř celý den. A tak došlo na motor.

Byli jme navíc v nejfrekventovanější části Kanálu a v noci jsme přetínali plavební dráhu velkých námořních lodí. To, že nám mezi dvěma obludami vypověděl službu motor, jsem naštěstí zaspala, a tak jsem se bez nervů probudila až do krásného rána s výhledem na bílé útesy doverské. Na noční dobrodružství jsem si vzpomněla později v Amsterdamu, kde jsem si v anglických novinách přečetla o záhadném zmizení jachty v Kanálu, přičítané srážce s velkou lodí. Další plavba podél jižního pobřeží Anglie jsem již vnímala jako opravdovou dovolenou. Bílé křídové útesy na dohled, krásné počasí - v Anglii jsme ani jednou nezmokli, příjemná městečka na pobřeží. Škoda, že nám chyběl čas, abychom dosáhli původně zamýšleného cíle plavby - ostrovů Scilly. Abychom se měli i na zpáteční cestě na co těšit, rozhodli jsme se ještě odskočit si na ostrov Guernsey. A pak nás již západní vítr přímo donesl zpátky k holandským břehům. Tuto část plavby jsem téměř nezaznamenala - moje varianta mořské nemoci je nepřetržitý téměř čtyřiadvacetihodinový spánek. S mořem jsem se rozloučila pohledem na jeden z nejkrásnějších západů slunce. Těsně po jeho zhasnutí se za námi zavřela vrata stellendamského zdymadla a moje první velká plavba skončila. Díky ní jsem pochopila, co znamená "být s někým na jedné lodi" a jaké je důležité, s kým na té lodi jsem.

 

Sever 2000

(Jiří Kostínek na plachetnici Hokulea)

Na vánoční prázdniny se vracím z koleje domů a mimo tepla rodinného krbu zde na mne čeká balíček s videokazetou od Jardy Abramčuka. Na pásce je amatérskou rukou natočený záznam z našeho letního námořního dobrodružství. Na přiloženém lístku je mimo přání do Nového roku i návrh, zda bych se nepodělil o své vzpomínky formou reportáže pro Zpravodaj. S menším zpožděním tedy zasouvám kazetu do videa, otvírám deník a v hlavě pouštím vzpomínkovou frézu.

Je 14. července. Za sebou máme přes tisíc kilometrů a deset dní plavby po Vltavě, Labi, Mittelland kanálu a po Rýnu a několik dní v Rotterdamu strávených stavbou stěžně, dostrojením lodi a prohlídkou města. Náš katamarán je teď vyvázán ve Stellendamu. Máme vyplout kolem druhé hodiny odpoledne, ale fouká 6 - 7 stupňů Bf a navíc proti plánovanému směru plavby. Zůstáváme další noc. Kapitán Jarda se radí i s havenmaesterem, ani ten nám nedoporučuje vyplout. Převážnou část dne prospím. Posádka rekognoskuje okolní terén. Dělám různé užitečné práce na lodi. Po večeři se jdeme projít. V přilehlé vesnici toho není k viděni mnoho, jen větrný mlýn a ten, ač pěkně nasvícen je zavřený. Procházíme místním mokřadlem s výhledem na typickou holandskou krajinu, pasoucí se krávy, rovné pastviny a křoví, vzadu vykukuje větrný mlýn. Vyplouváme až sedmnáctého kolem čtvrté odpoledne, čili nás čeká parádní noc za kormidlem. Po službě usínám v kóji jako kotě. Na osmou ráno druhého dne dorážíme do Belgie. Jakmile se v přístavu vyvážeme, jdu na břeh využít pohostinství belgické sanitární techniky. Odpoledne vyrážíme obhlédnout Oostende. Je zde na mě příliš mnoho turistů, ruch je značný, jen na kolonádě se situace uklidňuje. Zem se mi houpe pod nohama a tak musím chodit stále rozkročen. Rád bych napsal něco o Belgičankách - teda jsou příšerně ošklivý, tlustý, nebo ještě tlustší - to mají asi z těch vyhlášených belgických pralinek. Tak nevím, Němky se mi nelíbily, Holanďanky taky ne, Belgičanky vůbec, jsem zvědav na ostrovní krásky. Ve městě je bezva zařízení chodníků. Půlka je pro pěší a půlka pro cyklisty a mopedisty. Architektura se mi příliš nepozdává. Jedná se o nepříliš šetrné skloubeni historického jádra a moderních objektů na kolonádě a periferii. Večer sedím na lodi u stolku a najednou se nad městem začne rozsvěcovat a bouchat ohňostroj. Asi se domákli, že připluli Češi.

Z Oostende odplouváme s ranním odlivem. Celý den vítr slábnul až ulehl. Plácali jsme se zrovna na mrtvých vlnách, když tu náhle připlul člun francouzské pobřežní stráže. Hned spustili gumák a o chvíli později jsme měli na palubě o čtyři orgány navíc. Měli pistole jako saxofony a mě dost lákalo se zeptat, zda jsou vodotěsné. Opsali si veškeré nacionále a převrátili nám loď na ruby a vše objezdili čidlama na drogy. Byli ale hrozně nešikovní a leccos jim padlo do vody. Ničeho nenašli a tak se ztratili jak přišli. Jarda nevydržel bezvětří a nahodil naše Tohatsu. Chvíli jsme se střídali a já si po druhé hodině v noci šel lehnout. Probudilo mě ticho. Spal jsem komplet oblečen a skokem jsem byl venku. Jarda zrovna uvolňoval kryt od motoru a povoloval svíčky. Tohatsu se odporoučelo zrovna v tranzitní zóně mezi Calais a Doverem a v noci. Kolem to mastily lodě asi 20 Kn a my se tu motali bez možnosti manévru. Po chvíli si dal motor říct. K ránu jsem to s ním dotáhl až do Doveru. Už z dálky byly vidět útesy. V místní maríně je fakt husto a provoz, ale dobíjím dobře. Teď už jen vyčůrat pomodlit a spát. Kolem poledne nám určují další místo ke stání, a tak se přemisťujeme do vedlejšího bazénu. Odpoledne jdeme na procházku. Nad přístavem je celkem pěkný hrad, ale hlavním cílem jsou bílé doverské útesy. Zblízka jde o monstrózní záležitost. Sbírám pro přátele několik pazourkových pecek. K večeru se koupu v Severním moři. Venclovský a jemu podobní mají můj obdiv. Voda je teplá asi 14 stupňů.

Dover opouštíme 21.7. kolem poledne s otevřením vrat přílivového přístavu. Od té doby plujeme již den, noc a den a ještě to vypadá na další noc. Jsem už pořádně utahanej. Jen tak pro zábavu jsme si v almanachu přeložili jaké má člověk absolvovat příjezdové procedury. Celníka jsem neviděl, immigration office taky ne a kupodivu nám to prošlo. Začíná se příjemně rozfoukávat, a tak vychutnáváme výborný jachting. Celou noc se plavíme průlivem Solent mezi ostrovem Wight a Anglií. Ve čtyři ráno dorážíme do Lymingtonu. Za tmy se motáme ve složitém vjezdovém kanálu. Raději se vážeme na volnou bóji a jdeme spát. Další den dopoledne se přesouváme do samotné maríny. Několikrát nás vykazují na nové místo. Naposledy již za asistence člunu HMB. Lymington se mi jeví jako sympatické městečko s cihlovou architekturou. V místním kostelíku se zrovna schází svátečně oblečení lidé na bohoslužbu. Na hřišti za hřbitovem právě probíhá kriketový zápas, důchodci krmí ptáky v parcích a lidé spěchají za nákupy.

Vyplouváme. Jen asi deset mil po moři a opět se schováváme do portu. Tentokrát je to Christchurch. Trochu mám problémy s navigaci. V zátoce chráněné od moře je velmi mělko, a tak sedíme na mělčině. Zpátečka a trocha tlačeni to spraví. Christchurch je pěkný, ale dost rušný a nezařízený na jachtaře. Stojíme na kotvách.

Naším dalším cílem je Torquay. Cesta sem nám trvala jen den ač to bylo 70 mil. Celé odpoledne foukalo a tak ručka logu občas vyskočila i na 14 uzlů. Bohužel k večeru vítr lehá a do portu připlouváme oproti předpokladu až o půlnoci. Alespoň budou volné sprchy. Pánské jsem nenalezl, ale na dámách to taky ušlo. Ráno mě budí návštěva z celnice. Po snídani jdeme skouknout město. Jsou zde zařízení především na turismus. Obchůdky a restaurace, suvenýry a cestovní kanceláře. Dáváme si fisch & chips. Je to chutné, jen mě trochu deprimuje, že jím sváču za 160 Kč. Celé to konzumujeme u kostelíka, kde byla pokřtěna Aghata Christie. Teprve teď mi dochází, proč ty detektivky v každé výloze. Nábřeží lemuje překrásná "guardin exotique", všude se po kolenou plazi zahradníci s motyčkami, honí se malé děti, polehávají milenci a korzuji turisté.

Z Torquay odplouváme s odlivem, čili o půlnoci. Po dvou dnech doplouváme za slabého větru na ostrov Guernsey do přístavu St. Petr Port. Ostrovy Guernsey a Jersey, ač leží jen pár mil od Francie, patří k Britskému společenství, ale zachovávají si jistou míru autonomie. Při vplouvání do přístavního bazénu se proti nám vyhrne houflodí a my jsme nemilosrdně vytlačeni na rejdu. Po obědě spouštíme bajbótek a vyrážíme na pevninu. V místním turistickém centru zjišťujeme, že je zde památník Victora Huga, který zde ve vyhnanství žil a tvořil a hospoda, kam chodil nasávat inspiraci. Prolézáme město v honbě za scenériemi.

Ze St. Peter Portu vyplouváme opravdu brzo. Vlastně mě probudil až hluk motoru. Dva dny upalujeme za příjemně silného větru rychlostí devíti uzlů. Původně byl plánován přistav Fé Camp ve Francii, ale pro příznivý vítr pokračujeme dál v plavbě. Už dvě noci jsem nespal víc jak čtyři hodiny. Dvě hodiny u kormidla, vymočit se a udělat navigaci, na hodinku a půl se nasoukat do provlhlého spacáku a upadnout do mrákot mezi spánkem a očekáváním kdy ten druhý zabouchá na palubu, že už je čas střídat. Ale to nic. Užívám si báječný jachting na boční a zadoboční vítr. Doplouváme do Oostende, abychom ho opět krátce po půlnoci opustili. Další noční plavba probíhá zcela v duchu těch předchozích, jen vítr slábne a mně docházejí písničky, kterými jsem si ji zpříjemňoval. Den se povedl. Podruhé se na severu koupu. Moře je jako pytel žiletek. Pomalu se vracíme do Stellendamu, už na motor. Vítr se ztratil během odpoledne. Moře a nebe mi naposledy uchystalo nádhernou podívanou na večerní západ slunce. Dobíjíme v maríně. Ještě nás sice čeká plavba vnitrozemskými kanály a řekami, ale to voňavě slané dobrodružství právě skončilo.

Tato plavba byla vyhodnocena Čany jako plavby roku 2000

 

Náhledy fotografií ze složky LaManche 2000

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

navázání na telefonát

(Vít Pacalaj, 24. 11. 2011 22:03)

Zdravím Vás, sympaťáci. Volal jsem s mámou ohledně bártru: Rád bych Vám nabídnul za katamaran exkluzívní dřevěné plastiky dle Vašeho výběru, třeba:Bobří člun(mahagon, 2m), kosmické saně(lípa, 2,5m), Kamilky(pajasan,3m), Prúdušník(topol, 4m), nebo i něco v malém. Dvě komorní ukážky múžete vidět ve firmě Merine v Praze.Žal, neumím Vám takhle zaslat fotky.Taky se ospravedlňuju, že pepíšu správně česky.
Proč by ste se mneli pro kontrakt se mnou rozhodnout?
-Sochy praktivky nevyžedujou žádnou údržbu, neamortizujou, časem rostou na ceně - rapídně po autorově smrti.(Né že bych si o to kolidoval...)
Tak se mi, prosím, prihlaste na vit.pacalaj@centrum.cz
S pozdrave a dílkem
vít